Radhošť s kaplí sv. Cyrila a Metoděje

Za starých časů, kdy se ještě po horách nechodilo s mapou, ale s modlitbou, stával prý na vrcholu Radhoště zlatý Radegast. Bůh slunce, úrody a pohostinnosti shlížel z nejvyššího místa kraje na doliny plné dýmu z ohnišť a horalé k němu stoupali s obětinami: medem, obilím, prvním mlékem jara. Kolem modly hořel oheň, který nesměl vyhasnout, a o letním slunovratu se na vrcholu tančilo a obětovalo bílému býku.

Hora sama prý byla dutá. Pod pastvinami a bučinami se táhly chodby a síně, v nichž Radegastovi kněží střežili poklady snesené z celého Valašska - a právě tam, do tmy pod vrcholem, ukryli zlatou modlu, když se od Velehradu začala šířit zpráva, že přichází nová víra.

Ta zpráva měla dvě jména: Cyril a Metoděj. Bratři ze Soluně, kteří na Moravu přinesli písmo i Slovo, prý došli až pod Radhošť. Vypráví se, že nocovali v dolině u studánky, a když se ráno mlha protrhala, uviděli na vrcholu zář - ne slunce, ale odlesk zlaté modly. Vystoupali nahoru pěšinou, kterou dnes jde každý poutník z Pusteven, a s nimi šli i lidé z podhůří, zvědaví, kdo s kým se to na vrcholu utká.

Nahoře prý Metoděj dlouho mlčel. Pak řekl horalům, že jim nebere horu ani oheň, ani písně - jen modlu, která bere a nedává. Radegastova socha byla svržena ze skály. O jejím dalším osudu se vypráví dvojí: podle jedněch se skutálela do doliny a dodnes leží zarostlá mechem v některé z roklí, podle druhých ji kněží stačili odnést do podzemí a zavalit vchod. Na místě obětiště pak bratři vztyčili kříž - první z řady křížů, které na vrcholu stály po staletí, než tam vyrostla dnešní kaple.

Jenže Radegast, jak už to se starými bohy bývá, docela neodešel. Říká se, že přebývá v podzemních síních a hlídá poklad, který tam s ním zůstal. Vchody do jeho říše prý zná jen hora sama: jednou se otevřou v Cyrilce, dlouhé puklinové jeskyni kousek pod hřebenem, jindy ve Volářce pod vrcholem. Pastevci vyprávěli o dírách, do kterých když hodíš kámen, padá a padá a dna se nedopočítáš; a o tom, že za velkých bouří hora duní, jako když se v hlubině převalí něco těžkého.

O pokladu se ví tohle: otevírá se jednou do roka, na Velký pátek, když se v kostelích čtou pašije (biblické čtení o umučení Krista). Kdo by v tu chvíli našel vchod, smí si nabrat plné hrsti - ale nesmí promluvit a nesmí se ohlédnout. Vypráví se o sedlákovi z Bečvy, který zlato našel, ale u východu si vzpomněl na čepici, kterou nechal uvnitř. Ohlédl se, skála se zavřela a on do smrti chodil na Velký pátek k hoře čekat, jestli se mu otevře podruhé. Neotevřela.

Když se v roce 1898 na vrcholu světila kaple, staří lidé z Trojanovic prý říkali, že se hora konečně smířila: nahoře kříž a zvon, dole ve tmě starý bůh - a mezi nimi hřeben, po kterém chodí lidé nahoru dodnes, ať už za jedním, nebo za druhým. Hora, zdá se, unese oba.

Barokní legendu jako první zaznamenal Jan Jiří Středovský. Koluje v mnoha pozdějších variantách, nejde však o historický pramen.